Obecně se NOZ odklání od požadavku na písemnou formu zástavní smlouvy. Nově je písemná forma vyžadována pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví. Nutno ovšem zdůraznit, že v mnoha případech potřeba písemné formy zůstává zachována. Písemná forma je vždy vyžadována tehdy, není- li movitá věci jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala. Zvláštní úpravě pak v této oblasti podléhají nemovitosti, které se neevidují v katastru nemovitostí, dále věci hromadné (závod, zásoby), soubor věcí (sbírka) a dále movité věci, má-li dle ujednáním stran k nim vzniknout zástavní právo zápisem do rejstříku zástav. K platnosti takových zástavních smluv je třeba, aby byly pořízeny formou notářského zápisu, a zástavní právo vznikne až zápisem do rejstříku zástav Notářské komory České republiky. Zápis provádí ten notář, který notářský zápis sepsal. (U kteréhokoliv notáře pak lze zjistit, zda věc není zastavena ve prospěch třetí osoby, a zvážit tak důsledky její koupě).
Z výše uvedeného tedy též plyne, že NOZ umožňuje uzavřít zástavní smlouvu také ústně, pokud je movitá věc předána zástavnímu věřiteli nebo osobě, která ji pro zástavního věřitele opatruje. Při zástavě movitých věcí či pohledávek pak mají též strany na výběr, zda uzavřít smlouvu v prosté písemné formě, nebo ve formě notářského zápisu. Ve druhém případě vzniká zástavní právo teprve zápisem do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou. Takto zřízené zástavní právo se při výkonu zástavního práva (ne však v insolvenci) uspokojí přednostně před zástavními právy vzniklými jiným způsobem. Nic však nebrání tomu, aby si strany podmínku zápisu zástavního práva do tohoto rejstříku ujednaly přímo v zástavní smlouvě i pro případy, kdy to zákon nevyžaduje.
/V Rejstříku zástav je možné i vyhledávat a vydávat z něho výpisy, opisy a potvrzení o nenalezení věci v Rejstříku zástav. Rejstřík zástav je však evidencí neveřejnou, tudíž je nutné osvědčit právní zájem na nahlížení do jeho evidence. Lze např. zjistit, zda určitá věc je či není zastavena ve prospěch věřitele a předejít tak riziku koupě zastavené věci.
Úprava zástavního práva v NOZ vychází ze stávající úpravy, ale je v řadě ohledů přesnější a liberálnější – přináší více smluvní volnosti, a to jak při tvorbě obsahu smluv, tak i při prosazování jejich práv. Nicméně i zde existují jistá omezení svobodné vůle stran (hrozící nebezpečí zneužití silnějšího postavení na úkor jiných).
NOZ zakotvuje stranám možnost ujednání, dle něhož si věřitel může zástavu ponechat – a to buď za libovolnou, či určenou cenu. (Podle předchozí právní úpravy byla takováto možnost propadné zástavy vyloučena). Taková odchylná ujednání vyžadují vždy písemnou formu. Pokud si strany ujednaly, že zástava bude zpeněžena jinak než ve veřejné dražbě či dle zvláštního zákona, musí věřitel při prodeji postupovat s odbornou péčí, nejen v zájmu svém, ale i v zájmu zástavního dlužníka. Věřitel je povinen usilovat o to, aby zástavu prodal za cenu, které je možno docílit při prodeji srovnatelné věci, za srovnatelných okolností, na daném místě a v daném čase. Pokud tuto povinnost poruší, nemá to však vliv na práva třetích osob, která nabyly v dobré víře, zástavní dlužník může ale po věřiteli požadovat náhradu škody, která mu tím vznikla. Ujednání, která jsou zakázána, se týkají většinou období, než zajištěný dluh dospěje.
Konkrétní zakázaná ujednání před dnem splatnosti dluhu:
- Dlužník či zástavce nesmí zástavu vyplatit.
- Věřitel se nebude domáhat uspokojení ze zástavy.
- Věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem či si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat.
- Věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky.
Konkrétní zakázaná ujednání po splatnosti dluhu:
- Dlužník či zástavce nesmí zástavu vyplatit.
- Věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem či si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat v případě, že je zástavcem či zástavním dlužníkem spotřebitel nebo člověk, který je malým či středním podnikatelem, v opačném případě povoleno.
Jednou ze změn NOZ je již samotná změna terminologie, kterou NOZ zásadně sjednocuje a používá termín – zajištění dluhu. /upouští se tedy on nejednotného názvosloví používaného předchozím občanským zákoníkem, který hovořil o zajištění pohledávky, zajištění splnění povinnosti či závazku, eventuálně obchodním zákoníkem, který rovněž tak v názvosloví jednotným nebyl.
NOZ označuje vlastníka zástavy jako zástavního dlužníka. Pokud zástavce zastaví cizí věc (§1343, 1344), je zástavním dlužníkem vlastník zástavy, přičemž platí, že zástavce může dát jako zástavu cizí věc jen se souhlasem vlastníka, s výjimkou ustanovení § 1343 odst. 2, podle kterého i když je movitá věci odevzdána bez souhlasu vlastníka, vznikne zástavní právo jen tehdy, je-li věci odevzdána zástavnímu věřiteli, který ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (tzv. obecné pravidlo).
NOZ umožňuje zastavit každou obchodovatelnou věc, přičemž zástavu postačuje vymezit tak, aby bylo možné ji určit kdykoliv během trvání zástavního práva. Kromě toho je upraveno i tzv. budoucí zástavní právo, tedy zastavení věci, která má v budoucnu teprve vzniknout nebo kterou má zástavní dlužník nabýt od třetí osoby. Zástavní právo zde vznikne až v momentě, kdy se stane vlastníkem věci zástavní dlužník. Nicméně, takováto skutečnost však nebrání, aby „budoucí zástavní právo“ bylo zapsáno již předem do veřejného seznamu či do rejstříku zástav, pokud s takovýmto postupem dosavadní vlastník věci vysloví jednoznačný souhlas. Lze tedy shrnout, že vedle klasického dluhu o určité výši bude možné výslovně zajistit také dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva, dluh peněžitý či nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu, dluh určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době a konečně různé dluhy vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu. Hledisku určitosti projevu vůle postačuje požadavek, aby výše zajištěného dluhu byla alespoň určitelná.
Lze tedy konstatovat, že zástavou dle NOZ může být každá věc s níž lze obchodovat /. NOZ výslovně a mnohem podrobněji upravuje zastavení podílu v korporaci, cenného papíru i účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů. Oproti předchozí právní úpravě je tedy rovněž přípustné opětovné zastavení cenného papíru či podílu v korporaci, zastavení souboru dostatečně identifikovaných pohledávek, a to například včetně všech pohledávek, které mají vzniknout v budoucnu z určité smlouvy. (V této souvislosti se může stát, že zástavce uzavře se zástavním věřitelem smlouvu o budoucím zástavním právu a že se zástavním dlužníkem stane v důsledku jeho smrti, rozvodu manželství nebo postoupení práv, zástavcův právní nástupce. V takovém případě budoucí zástavní právo zavazuje i zástavcova právního nástupce. Ve smlouvě to ostatně lze pro určité případy výslovně ujednat; stejně tak to smlouva může pro určité případy i vyloučit.). Z nových institutů, které NOZ přináší, může být předmětem zástavního práva například i právo stavby/. U zastavení pohledávky NOZ rovněž tak podrobněji upravuje zastavení pohledávky, přičemž vychází z pojetí, že zastavit lze každou pohledávku, již lze postoupit. Protože však ustanovení o cesi stíhají neplatností postoupení takové pohledávky, ohledně níž to vylučuje ujednání věřitele a dlužníka, zdůrazňuje se, že nedotčeno zůstává pravidlo, že smluvený zákaz zastavení pohledávky má vůči zástavnímu věřiteli účinky jen, musel-li mu být znám. Dále se zavádí možnost zastavení i pohledávky, kterou má zástavce vůči zástavnímu věřiteli (což má význam zejména při zastavení pohledávky z účtu v prospěch toho, kdo účet vede). Možnost zastavení souboru věcí (např. sbírka) jako věci hromadné bude nadále umožňovat tzv. plovoucí zástavu (floating charge). Tento zajišťovací nástroj umožňuje, aby byl předmětem zajištění soubor věcí, který se v čase mění, respektive kdy jednotlivé věci do tohoto souboru přibývají, respektive ubývají. Zástavou tak mohou být takové soubory věcí, jako třeba skladové zásoby nebo mobilní inventář, které se v čase mění a zástavou tak bude vždy soubor věcí v tom stavu, v jakém se právě nachází.
Zástavní právo tak, jak je upraveno v NOZ zasahuje věc, včetně jejích přírůstků a příslušenství, nevylučuje se však možnost rozsah zástavního práva úmluvou stran zúžit. Naproti tomu, pokud se jedná o plody a užitky, stanovuje se kogentně, že k nim zástavní právo trvá, pokud nejsou od zástavy odděleny. Oddělením se totiž stávají samostatnými věcmi a od zastavené věci se pojmově odlišují.
Jako novinku NOZ přináší i tzv. „negative pledge“, tedy možnost sjednat na určitou a přiměřenou dobu zákaz zastavení věci. Stejně tak je možno sjednat jako zajištění i zákaz převodu věci.Bude-li příslušný zákaz zapsán do veřejného rejstříku, bude účinný i vůči třetím osobám; třetí osoba tedy nemůže věc stiženou takovým zákazem platně nabýt nebo k ní získat zástavní právo.
Smluvní pokuta je na rozdíl od úroků z prodlení či jiného příslušenství pohledávky zajištěna zástavním právem pouze tehdy, pokud si tak strany výslovně sjednají.
U zástavního práva k podílům v korporaci a cenným papírům už nová úprava výslovně nezakazuje existenci více zástavních práv. To znamená, že v souladu s novou úpravou může naráz dojít ke zřízení zástavních práv k jednomu podílu ze strany dalších věřitelů a následně může být provedeno zpeněžení podílu.
Nový občanský zákoník se dotýká i provozování zastavárenské živnosti. Zákoník nic nemění na veřejnoprávních povinnostech zastavárníků, ale věnuje se soukromoprávní stránce věci.V této souvislosti se tedy přijímá zvláštní úprava pro případ zastavení cizí věci v zastavárenském závodu. Jde o výjimku z obecného pravidla o zástavě cizí věci. Výjimka je odůvodněna zásadou, že osoba, která uzavírá zástavní obchody podnikatelským způsobem, tak činí na vlastní riziko, které nelze přenášet na jiné osoby, zejména ne na vlastníka, jehož věc zastavila osoba třetí. V souvislosti s touto novou právní úpravou lze tak podnikateli provozující zastavárenský podnik jen doporučit, aby využil možnosti vést si evidenci osob, se kterými navazuje obchodní styk a domáhat se vůči nim náhrady škody.
Právě v souvislosti s provozováním zastavárenské činnosti platí pravidlo, že zástavce může dát jako zástavu cizí věc jen se souhlasem vlastníka (§ 1343 odst. 1 NOZ); z toho vyplývá, že zastavárník nemůže do zástavy přijmout věc, o níž ví, že je např. kradená (stačí, že má důvodnou pochybnost o poctivosti zástavce). Je-li však v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, zástavní právo k věci vznikne, i kdyby mu ji předal zástavce, který k tomu nebyl oprávněn (§ 1343 odst. 2). Tím je zastavárník částečně chráněn.
Kodex však v souvislosti s provozováním zastavárny poskytuje ochranu i vlastníkovi, jehož věc byla takto zastavena. Vlastník má právo na vydání věci vůči provozovateli zastavárny, pokud prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Provozovatel zastavárny nemá právo požadovat po vlastníku, aby mu před vydáním věci zaplatit částku, kterou vyplatil zástavci (§ 1344 NOZ). V okamžiku, kdy zástavu vydá jejímu vlastníku, zaniká i zástavní právo, které na ní vázne [§ 1377 odst. 1 písm. c) NOZ]. Důkazní břemeno tak spočívá na vlastníkovi věci; pokud jde o čin povahy úmyslného trestného činu, je tato formulace v zákoně zvolena úmyslně, neboť ukradne-li vlastníkovi věc osoba, která není trestně odpovědná, nejde o trestný čin, ale i tak se může vlastník své věci domáhat, neboť jde jistě o čin povahy úmyslného trestného činu (je tedy jednoznačné, že nepostačí pouze takové jednání, které je trestným činem, ale jednání, které má povahu úmyslného trestného činu).
Z výše uvedeného tedy plyne, že vlastník se může domáhat vydání věci zastavené neoprávněně třetí osobou provozovatelem zastavárenského závodu, je-li skutečně schopen popsat ji tak, aby byla odlišena od jiných věcí téhož druhu, a prokáže-li své vlastnické právo. Ustanovení tedy dopadá na movitou věc, kterou bude osoba domáhající se jejího vydání schopna určit jednotlivě a ohledně které bude schopna prokázat i své vlastnické právo s tím, že se pro tento případ navíc vyžaduje, aby vlastník prokázal, že svoji věc pozbyl ztrátou nebo protiprávním činem povahy úmyslného trestného činu; výjimka stanovená pro případy, kdy se vlastník skutečné moci nad svou věcí sám vzdal tím, že ji zástavci svěřil, odpovídá pravidlu, že projevil-li vlastník důvěru vůči jiné osobě, nelze důsledek zpronevěry přenášet na třetí osoby. Ustanovení tedy bude využitelné pro dosti vymezený okruh případů, kdy byl vlastník oloupen o jednotlivou (individualizovatelnou) věc nebo kdy mu taková věc byla ukradena nebo pokud došlo k její ztrátě. Zároveň ale půjde o případy co do významu nejzávažnější, pro které je namístě zvláštní úprava.
NOZ přináší nové možnosti především v oblasti výkonu zástavního práva. Za splnění určitých podmínek připouští např. sjednání tzv. propadné zástavy (věřitel si v případě neschopnosti dlužníka splácet může danou věc za předem určenou cenu ponechat) anebo libovolného způsobu zpeněžení zástavy. Takové ujednání však nebude platné před splatností a v případně dlužníka spotřebitele nebo fyzické osoby, která je malým či středním podnikatelem, ani po splatnosti zajištěného dluhu.
Zástavní věřitel měl v rámci staré právní úpravy omezené možnosti, jak se uspokojit ze zástavy. /cestou nedobrovolné veřejné dražby či soudním prodejem zástavy/. NOZ v této oblasti vstřícnější k vůli smluvních stran a umožňuje, aby se zástavní věřitel dohodl se zástavcem (případně zástavním dlužníkem) na jiném způsobu. Taková dohoda musí být uzavřena v písemné formě a věřitel podle ní může postupovat ve chvíli, kdy se zajištěný dluh stane splatným (§ 1359 odst. 1 NOZ).
Pokud si však zástavní věřitel ujedná, že může zástavu prodat jiným způsobem, než jaké nabízí podpůrně zákoník, musí dodržet určité povinnosti. Předně je povinen postupovat při prodeji s odbornou péčí nejen ve svém zájmu, ale i v zájmu zástavního dlužníka, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase. Rozhodne-li se např. jít cestou prodeje z volné ruky, měl by tak učinit pomocí veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku (§ 1772 an. NOZ) s předem dohodnutými pravidly ve smlouvě se zástavním dlužníkem. Chce-li oslovit přímo potenciální kupce, opět by mělo být ujednáno, kolik osob bude osloveno, s jakou nejnižší prodejní cenou apod. Prodá-li zástavní věřitel zástavu, aniž přitom dodrží své povinnosti, může to vést k povinnosti nahradit dlužníkovi škodu; nedotýká se to však práv třetích osob, která je nabyla v dobré víře (kupující v dobré víře bude vlastníkem).
Pokud jde o samotné zpeněžení zástavy, NOZ obsahuje komplexní novou úpravu postupu zpeněžení zástavy. Akcentují se práva zástavního věřitele i dlužníka. Dohoda o způsobu zpeněžení zavazuje též nástupce zástavního dlužníka, který je povinen na zástavní právo při převodu upozornit. Úkony, jimiž je podmíněna dospělost pohledávky, musí být namířeny jak vůči osobnímu, tak zástavnímu věřiteli, aby bylo možné uspokojení ze zástavy. Uspokojení a specifikaci jeho způsobu oznámí zástavní věřitel písemně zástavnímu dlužníkovi. Je-li zástava zapsána v rejstříku zástav či veřejném seznamu, zajistí zástavní věřitel zveřejnění výkonu zástavního práva i zde. Zástavní dlužník nesmí po uvedeném oznámení bez souhlasu zástavu zcizit, porušení se nedotkne nabyvatele, na něhož byla zástava převedena při běžném obchodním styku, ledaže by o výkonu zástavního práva věděl či musel vědět. Zástavu lze zpeněžit nejdříve 30 dní po oznámení. Nastal-li zápis do rejstříku zástav/veřejného rejstříku až po oznámení, běží lhůta až ode dne zápisu. K sjednané kratší lhůtě se nepřihlíží. Při sjednání jiného způsobu prodeje než v dražbě zástavní věřitel postupuje tak, aby věc prodal za cenu v místě a čase obvyklou, případné porušení se nedotýká práv třetích osob nabytých v dobré víře. Výkon zástavního práva může zástavní věřitel vždy změnit na prodej ve veřejné dražbě nebo dle OSŘ, změnu písemně oznámí zástavnímu dlužníkovi. Zájemci o věc a dražebníkovi prokáže zástavní věřitel na výzvu řádné oznámení zástavnímu dlužníkovi. Zástavní dlužník je povinen zpeněženi strpět, předat zástavnímu věřiteli doklady týkající se věci (platí i pro třetí osoby, které mají listiny u sebe) a poskytnout další součinnost. Držitel zástavy se zdrží všech jednání, co by zmenšily hodnotu zástavy. Z výtěžku se hradí pohledávka s příslušenstvím a náklady na zpeněžení. U nepeněžité pohledávky náleží ze zpeněžení plnění do výše obvyklé ceny pohledávky při vzniku zástavního práva (platí i pro příslušenství v nepeněžité formě). Úhradou ze zpeněžení vznikají zástavnímu dlužníku práva, jako by plnil sám. Zástavní věřitel podá zástavnímu dlužníkovi bezodkladně písemnou zprávu o zpeněžení (náklady, výtěžek a další relevantní skutečnosti). Osobní dlužník hradí to, oč bylo zpeněžení nižší než pohledávka, přebytek náleží zástavnímu dlužníku.
NOZ upravuje zánik zástavního práva podrobněji, než doposud platná právní úprava. Výslovně například řeší situaci, kdy dojde k převodu zástavy na jinou osobu, která byla v dobré víře, že na věci žádné zástavní právo nevázne. V takovém případě dojde k zániku zástavního práva, neboť pokud se nemohl nabyvatel o existenci zástavního práva dozvědět z veřejného seznamu či přímo z rejstříku zástav, je třeba dobrou víru chránit. Pokud je ale zástavní právo v některém tomto rejstříku vedeno, nemůže se nabyvatel domáhat toho, že o něm nevěděl.
Zástavní právo zásadně končí zánikem zastavené věci. NOZ má však i zvláštní úpravu v ustanoveních (§1349 – 1352), a to pro případ kdy dojde k přeměně zastavené věci, jejímu rozdělení nebo spojení s jinou věcí.